Komu (z)voní plena 39 - CHAVO V NOVOHRADSKÝCH HORÁCH 1

Přifrčel víkend, mnou a Chavem toužebně očekávaný - víkend bez mámy, bez pevného denního programu, víkend plný dobrodružství a nebezpečí zároveň, prostě takové dva roky prázdnin ve dvou dnech. K. nás vyprovodila před dům, šátečkem mávala, i slzu zatlačila. Já už v tu chvíli nevěděl, jestli instantní kašička je v krabici nebo tašce, kolik botiček má Chavo s sebou a kde má všechny ty svoje krémíčky a mastičky, kterými ji musíme mazat pacičky a nožičky. No, ono to nějak dopadne, Chavo, drž se mě pevně a ničeho se neboj!

Jeli jsme s partou dvanácti známých do překrásného místa v Novohradských horách. Téměř sedmihodinová cesta vyčerpala našeho spolucestovatele strejdu Páju (kterému u nohou cinkalo několik lahváčů), stejně jako mě (cinkalo mi několik Mr. Brownů). Chavo ale díky několika delším přestávkám zvládla cestu na jedničku. Na krásném jihočeském statku, který ovšem rekonstrukci nutně potřeboval už před velkou válkou (tou první), mi byla přidělena místnost a pelest. Ještě, že tu není K., pomyslel jsem si při vstupu do temné vlhké kobky. Setřel jsem ty nejdivočejší pavučiny, ty menší ponechal jako záclony a Chavovi zakázal se čehokoliv dotýkat, nebo dokonce olizovat. Pod postel jsem se bál podívat po celou dobu pobytu a zakopnutou holínku jsem radši hledal jen po hmatu. Než jsem na ní narazil, nahmatal jsem ponožku, myší rodinku, olysalý tenisák a mrtvého pašeráka. Brrrr. Dcera znavená cestou spala, jako když jí do vody hodí, a já si vydechnul, že první část cesty máme úspěšně za sebou. 

Ráno Chavo projevila velkou míru solidarity nejen se mnou, ale i s ostatními obyvateli statku, když se probudila těsně před devátou a já tak děkoval, že mě nechala krásně vyspat. Od bezdětných účastníků zájezdu jsme si ale stejně nepochopitelně vysloužili přezdívku "ranní ptáčata"... Bože odpusť jim, neboť nevědí, co činí. K snídani palačinky s nutelou (toho by se Chavo od mámy nikdy nedočkala), které  kromě své porce ochutnala i od každého strejdy a tety. Pak rychle oběhnout statek, s kamarádem Kryštůfkem trošku prohnat místní brouky, mravence, pavouky, prohlédnout si pštrosí farmu a kecnout si na zadek do první louže - sedla si do ní přesně po 65 minutách pobytu  venku, takže jsem propočítal, že pokud bude pokračovat tímto tempem, čisté a suché kalhoty nám dojdou tak v 17:30.

Jen co se osazenstvo chalupy probudilo k životu, byl ohlášen cyklistický výlet po rovinatém podhůří Novohradských hor. To jsem ale ještě netušil, že do vedení výpravy budou zvolení bezdětní dobrodruzi bez základního geografického vzdělání, zato s mnohem větší fyzičkou, než mám já. Zabalil jsem tedy sobě i Chavovi jídlo a oblečení na tři dny, holínky a sandálky, mastičky a krémíčky, foťák a kameru, polštář a deku, zapojil vozík za kolo a těšil se na poklidný výlet po rovince se zastávkou v tolika restauračních zařízeních, co jich novohradská krajina nabízí. 

Připomínal náš vozík plně naloženou rikšu, nebo plně naložený koráb pouště?  Líbila se Chavovi cesta? A bylo rovinaté podhůří opravdu rovinaté? Jaká byla tatínkova kondice? Dozvíte se v příštím díle Pleny!