skibi-blog.cz

Jak jsem už psala na facebooku, zabalit věci na měsíc pro tříčlennou rodinu je vážně síla, ale kam se to hrabe na balení téhož po ska party na Lesance a třech hodinách spánku. V neděli ráno jsme se, ani nevím jak, nakonec přeci jen dostali na letiště, s nákladem, za který by se nemusel stydět ani skromnější hokejový tým. I když to podle zavazadel vypadá, že se v Kanadě chystáme požádat o politický azyl z důvodu Chávové diskriminace, není tomu tak. Já si brala jen jedny kalhoty (ty, co mám na sobě), H. zas jen jednu mikinu, kterou pak pro jistotu nechal v letadle, a Chavo si brala jen kočku micku a svojí oblíbenou knížku. Zbytek místa zabírá Chavova motorka, krosnička na nošení batolat po pralese a pár dárků pro příbuzné...

Po úspěšném transportu rodiny a bagáže na letiště se zdálo, že to nejhorší máme za sebou, ale ještě nás čekala 15ti hodinová cesta do Vancouveru. O ou. Po odbavení našich "hokejových" tašek nám stále ještě zbývaly dva kufříky na kolečkách, dva batohy, jeden kočárek, jeden foťák a jeden Chavo. Projít vrátky u celní kontroly se zdálo fyzicky nemožné! Pak už jen espresso nevalné chuti za 110 korun, vyhlížení našeho letadla, trocha toho čekání, sundavání pásků a rentgenování,  a už tu byl Čávův vytoužený let do Londýna, první zatěžkávací zkouška, zhruba dvouhodinová.

Chavo ji zvládla na jedničku, stísněný prostor mezi sedačkami jí za tak krátkou dobu nestihl být protivný a brala to spíš jako dobrodružství. Koukala z okna na mraky, spiklenecky mrkala na letušku a občas pleskla pána sedícího před námi po pleši. Samozřejmě jsme se jí v tom snažili bránit, ovšem přitažlivost vykukující plešky byla evidentně o chlup větší než naše autorita. Když jsme přistávali, spokojeně si dumlala dudu a  za chvíli už spala v kočárku na Heathrow.
Desetihodinový let do Vancouveru měl být o něco náročnější. Při objednání letenek jsme si tedy připlatili za tzv. bulkhead seats, tedy sedadla hned v první řadě za přepážkou oddělující první třídu, kde je víc místa pro nohy a tedy i pro Čáva. To opravdu doporučujeme, protože takhle malé dítě 10 hodin vmáčklé mezi sedačkami nevydrží, a mít ho celou dobu na klíně zase nevydržíte vy. Chavo poslední tři hodiny letu spala na zemi pod námi, kde jsme jí z dek a polštářku udělali improvizovanou postýlku. Byla spokojená a my si mohli konečně taky trochu schrupnout. A co těch prvních sedm hodin?
Co vám mám povídat, byli jsme unavení, ale Chava se nám nakonec podařilo udržet pod kontrolou hlavně díky video iPodu s nahranými pohádkami,  různým laskominkám nebo pečlivě zabaleným dárečkům, které je dobré vytáhnout teprve až když jde opravdu do tuhého. My měli s sebou magnetickou kreslící tabulku, hrajícího včelího medvídka, knížku o medvídkovi Pú a Duplo letadélko. Na rozbalení posledních dvou dárků ani nedošlo, takže si je necháme na cestu domů. Hodně také záleží, jakého souseda vám vybere náhoda - my jsme naštěstí natrefili na palestinskou babičku (obsah jejího příručního zavazadla H. pro jistotu zkontroloval ještě před startem), která byla velice milá, Dorotku neustále pusinkovala a hladila a navíc neuměla ani slovo anglicky.

Konec dobrý, všechno dobré. Do Vancouveru jsme dorazili v šest hodin odpoledne místního času, ale Chavo měla tři ráno a byla tuhá. Snažila jsem se jí probrat, aby se napila, nebo si alespoň vzala dudlík, aby se jí trošku uvolnili eustachovy trubičky. Marně. Naštěstí se ukázalo, že dětské ucho si se změnou tlaku poradí lépe než dospělé. Náš Boeing ještě naposledy zakroužil nad letištěm a šel na přistání.
Kanado, země zaslíbená, mlékem a strdím oplývající, zde přichází Chavo, aby ti trochu provětral faldy!