skibi-blog.cz

Vancouver je celý protkaný cyklistickými stezkami, jak v downtownu, tak samozřejmě i v širším okolí. A nejvíc se cyklisté vyřádí v místní Stromovce - Stanley parku. Jedná se vlastně o poloostrov západně od centra, který je protkán cyklostezkami (jízda po jeho obvodu měří asi 10km a celkem jich tam je skoro 200km), divoce v něm rostou sekvoje, relaxovat tu můžete u jezírek s divokými ptáky nebo u vyhlídky na širé moře. Kanaďané jsou obecně velmi sportovní národ, nosič na kola tu má snad každé třetí auto, cyklostezky rozhodně nezejí prázdnotou, ve městě jezdí sportovci, omladina na freestylových kolech i speciálních singlespeedech, byznysmeni, dámy i pánové, kola mají nová i rezatá, helmy karbonové i naprosto nepadnoucí. My jsme taky nemohli zůstat stranou, využili jsme služeb jednoho z mnoha bikeshopů a zapůjčili si kola i s dětským vozíkem. Chavo rozradostněně naskočila, protože do zadní kapsy vozítka jsme naložili její odrážecí motorku, aby z té cyklistiky také  něco měla, a opřeli jsme se do pedálů.

Tahat s sebou za oceán Chavovo malé enduro se rozhodně vyplatilo. Až do teď objížděla pražská hřiště na kačence nebo nevábné čtyřkolce zelené barvy s číslem 158 (to asi není startovka Valentina Rossiho, nebo jo?), a tak jí K. novou motorku zabalila jako dárek a oči naší milované dcery doslova zářily štěstím, když si jí konečně mohla rozbalit a vyzkoušet. Kilometry asfaltových chodníčků Vancouveru přímo vybízely k pokoření, a Chavo si během několika málo hodin vypěstovala ladný styl a byla schopna vyvinout rychlost, za kterou by se nemusel stydět lecjaký cyklista.

Odrážecí motorku si prostě zamilovala. Žádný výlet se bez ní neobešel a motorka trpělivě snášela všechny povrchy i rozmary počasí a také hrubé zacházení své řidičky. Dokonce jsme na odrážedlo občas museli vyhlašovat pořadník, protože i bratránek se sestřenkou, kteří už dávno nepatří do váhové kategorie této motorky, ji prostě museli vyzkoušet. A ten poprask na místních hřištích! Až jsme s K. začali přemýšlet, proč zrovna tento typ motorky v Kanadě není k sehnání (u nás běžně kolem 400,- Kč) a jestli třeba není oficiálně zakázaný kvůli vysoké rychlosti, kterou je na ní dítě schopno vyvinout.

Ale zpátky k našemu cyklovýletu. Začali jsme pěkně zvolna po hlavní promenádě, která vede jednosměrně okolo celého poloostrova. Mořská bríza nám svižně dula do zad a my se kochali krásnou projížďkou. Chavo spokojeně usnula a vzbudili jsme ji až na pořízení reklamních fotografií u jedné z mnoha vzrostlých douglasek (zvláštní, mohutný a vysoký druh jedle) a také na návštěvu indiánské vesnice. Kola jsme si přivázali k totemu, Chavovi vytáhli motorku a vydali jsme se za poznáním do prvního wigwamu. Viděli jsme taneční a hudební vystoupení posledních zástupců kmene Squamish, které naši dceru poněkud vystrašilo, ale vše jsme ji vynahradili okružní jízdou miniaturním (indiánským?) vláčkem. Ten nás provezl historií původních obyvatel Kanady a jejich setkáním s osadníky a i světem protřelá K. prohlásila, že tak "zajímavou a poutavou" jízdu vlakem ještě nezažila :).

Konec dobrý, všechno dobré, dalo by se říct. Ale jaké bylo naše překvapení, když jsme vystoupili na perón a zjistili, že po odložené motorce se slehla zem. Ochotná náčelníkova žena nám posunky sdělila, že její orlí zrak zahlédl náš exotický dopravní prostředek v podpaždí nějaké bílé squaw, která s ním rychle směřovala k nedalekému parkovišti. Následná trestná výprava za účasti nejzkušenějších stopařů místního kmene bohužel nebyla úspěšná, a tak bude Dorotka po zbytek pobytu chodit pěšky.

K. se snažila najít na tom všem něco pozitivního, ve stylu "všechno zlé je pro něco dobré", ale přišla jen na jednu věc, a to že bude mít víc místa v kufru na všechny ty věcičky a serepetičky, co se jí tady v rekordním čase podařilo nashromáždit. Já Chavovi slíbil, že hned po příjezdu půjdeme koupit novou, Chavo se hned utišila a řekla "Čeruenou!" Takže je vlastně všechno v pořádku. A já jen doufám, že neznámému obdarovanému prckovi motorka hodně dlouho vydrží, a bude si Chavova pokladu náležitě vážit!