Komu (Z)voní plena 8 - První hory ( část druhá )

Hlavní výhoda horského pobytu s miminem je ta, že nemáte problém být v osm na svahu. Chavo má odmalička zálibu ve velmi časném vstávání, takže v šest ráno už jsme byli na nohou a nedočkavě přešlapovali v jégrových drtičích mrazu, až budeme moci vyrazit. Kamarádi vykoukli kolem půl osmé,  dostali svázaný osmistránkový manuál k Čávovi (zalaminovaný proti vystřelujícímu ublinknutí) a my mohli konečně na svah. Počasí nám přálo - slunce sice nikde, zato hromada prašanu, takže jsme se v něm ladně klouzali (v případě H.) a všelijak plácali (v případě mém) asi 3 hodiny, než nastal čas střídání stráží. Ještě musím říct, že moje fyzická kondice byla po porodu ještě o něco zoufalejší než před ním, i když bych nevěřila, že je to vůbec možné. Takže ty 3 hodiny byly právě tak akorát, abych před H. neztratila tvář a nezačala, jak on rád říká, "frndit".  

 

 

 

 

No, abych byla úplně upřímná, možná jsem přeci jenom trochu frndila. V tom prašanu mi to nešlo tak, jak jsem byla (v mládí) zvyklá, a místo abych se elegantně vznášela na prachovém polštáři jako H., spíš jsem se obalená sněhem koulela nekontrolovaně lesem do údolí. No a když napadne metr prašanu, dostane se vám ta potvůrka úplně všude. Sice mám 10000mm vodní sloupec a bundu spojenou s kalhotami, ale nechápu proč jen ve třech bodech na patentky a to podle mě spíš udržuje sníh uvnitř, než aby mu to bránilo se tam vůbec dostat. Takže každý pád v prašanu pro mě znamená hromadu sněhu nahrnutou v kalhotách. Moje často verbalizované rozladění dohnalo H. dokonce k tomu, že mi koupil na letošní zimu kombinézu, abych se už neměla na co vymlouvat (ale nebojte, já si nějaký ten důvod k frndění určitě najdu i letos).

 

 

 

 

Ale zpátky k naší historce, krátce po poledni jsme se všichni sešli v apartmánu, dali si obídek a vyměnili si pár tipů ohledně ježdění a dětí a už tu byla druhá šichta - hlídání. Neměli jsme zatím žádné zkušenosti s mobilním dítětem, protože Chavo pořád díkybohu zůstávala tam, kam jsme ji odložili. Dvouletý Kryštof se naopak hýbal ještě o něco rychleji než my, což se ukázalo jako problém hlavně při převlíkání, kdy se nandavání kalhot a ponožek proměnilo v takřka olympijskou disciplínu. Vítězili jsme jen díky tomu, že jsme na něj byli dva a jeden mu vždycky nadeběhnul. V tom už ale z vedlejšího pokoje ječel Chavo, kde že jako jsme a jak si to představujeme, věnovat se někomu jinému...

 

Když to opravdu zestručním, zhruba za dvě hodiny se nám podařilo vypravit se na procházku (trochu nás zdrželo i Kryštůfkovo "hají, hají!", po kterém jsme se ho neúspěšně pokoušeli uspat), to už se ovšem venku stmívalo a my rychle oběhli stanoviště bagrů, nádraží, farmu s poníky a kozami, přeskočili za ruce pár louží a už byl pomalu čas jít na večeři. Když jsme pak znavení usedli po večeři k lahvince vína a z vedlejšího pokoje se ozývalo jen Chavovo jemné dívčí chrápání, byli jsme rádi, jak jsme to všechno dobře zvládli a těšili jsme se, jak si druhý den na svahu hezky odpočineme. Ještě jsme se svěřili kamarádům, jak chtěl Kryštůfek spát a jak z toho nic nebylo, a dozvěděli jsme se, že "hají, hají" říká vždycky, když se nudí. Jen počkej, Kryštůfku, však my ti zítra ukážeme!

 

 

 

 

Sečteno a podtrženo, hory i s půlročním miminem můžeme určitě doporučit, samozřejmě jen pokud máte s sebou někoho, s kým se můžete střídat o hlídání. Připravte se ale na to, že se vrátíte ještě o něco unavenější, než jste odjížděli. To byl alespoň můj případ, přesto už se moc těším, jak letos zase vyrazíme. Už nekojím, takže si asi vezmu na svah placatku a ztracenou energii rychle doplním ;)