Komu (z)voní plena 22 - Herečka na horách
Náš výlet do Jizerek minulý týden mi připomněl, že zima už je skoro za půlkou a já ještě nebyla na horách. Není divu, u nás je tahounem zimních radovánek hlavně H., zatímco já se na mrznutí někde na lanovce zas tak moc netřesu a z výraznějších sportovních výkonů mívám většinou hrůzu. Ne abyste mě špatně pochopili, hory miluju. Ale:
…ráno mě nikdo nesmí tahat z postele v sedm, i kdyby to byl Chavo. Dále musí napadnout prašan. Musí ho být tak akorát, ani málo, ani moc, abych se nebořila a nemusela se namáhavě vyhrabávat ze všech těch dolíků a úžlabin, do kterých mě H. pod záminkou kvalitního freeridu vyláká. Sjezdovky musí být krásně urolbované a všude musí být dost příležitostí ke kvalitnímu občerstvení. Musí svítit sluníčko a nesmí foukat vítr. Nesmí být mlha. Sněžit může, ale jenom v noci!
Už ani nevím, kdo z nás dvou to vymyslel, ale upeklo se, že když H. bude celou sezónu sedět doma se svým zraněním, bylo by škoda, abych si nezajezdila alespoň já. A jak se řeklo, tak se udělalo. H. se nabídl, že bude dělat chůvu, a s eskortou svého nejlepšího kamaráda a ještě jedné moc milé slečny mě vyslal na dva dny do Zillertalu, našeho nejoblíbenějšího údolí v Rakousku. Nejdřív mi to přišlo jako skvělý nápad, ale pak se přidaly pochybnosti. Co když bude zima, mlha, nepůjde mi to, budou mě bolet nohy a můj malý Chavo se svým tátou stovky kilometrů daleko? Zkusila jsem si ještě doma na poslední chvíli zlomit malíček u nohy, a myslím, že se mi to i podařilo, ale H. byl neoblomný. Když jede Nikola Sudová na olympiádu s přetrhanými vazy, ty můžeš jet se zlomeným malíčkem. Ono to stejně bude jenom naražené, viď, ty moje herečko. Tak koukej mazat na hory!
A bylo to dobré. První den jsem dostala do těla celodenním ježděním, večer se to ještě rozleželo v bazénu a po následné večeři jsem padla jako podťatá. Druhý den sluníčko, pohodička, moje zubožené svaly sice měly svůj vlastní pekelný program, ale snažila jsem se je nevnímat a užívat si toho, že hory se třpytí čerstvě napadaným sněhem a kolem mě nikdo nevolá „mama, mama“. Stejně se mi ale stýskalo, zvlášť při pohledu na malé Čávíky, kteří v řadách za sebou jako káčátka brázdili místní svahy. Malé děti na lyžích mě dojímají čím dál víc a už se nemůžu dočkat, až si budeme hory užívat všichni dohromady jako rodina.
Když jsem se včera večer vrátila domů, H. mě vítal spoustou historek a lumpačin, které s Chavem ty dva dny prováděli. Všudypřítomný nepořádek jeho vyprávění jen potvrzoval, ale já byla ráda, že se moje holka s tátou měla tak hezky. Sama Chavo už spala. Šla jsem se na ní podívat, protože je vždycky nejkrásnější, když spinká. Pohladila jsem jí a na stůl jí dala dáreček (jódlujícího sviště). Výlet na hory byl super, ale je moc fajn být zase doma!